The Blog

Cynickej ekonom, virus a náklady, co nejsou vidět


Frédéric Bastiat ve svém pojednání Ce qu’on voit et ce qu’on ne voit pas (Co je a co není vidět) z roku 1850 popisuje situaci, ve které malý rošťák rozbije výlohu obchodu svého otce. Kolem obchodu se shromáždí hlouček kolemjdoucích a ti začnou rozvíjet teorii, že se vlastně tak moc nestalo. Výloha se přeci bude muset nechat opravit a skláři vydělají více peněz a budou si pak moci koupit třeba nové boty nebo více jídla. V ekonomice najednou bude více peněz. Co si však neuvědomují je, že peníze za novou výlohu nebude moci majitel obchodu použít na něco jiného – třeba na zvýšení platu zaměstnanců nebo na nákup nového stroje.

Nákladům, které nebyly realizovány, protože místo nich byly realizovány jiné, ekonomové říkají náklady obětované příležitosti. Pokud máte 20 000 Kč a koupíte si za ně nový telefon, již si nemůžete koupit dovolenou. Dovolená je pak příležitost, kterou jste obětovali na úkor nového telefonu. Pokud jdete plavat, nemůžete v ten samý čas jít na kolo. Plavání je pak příležitost, kterou jste obětovali na úkor kola. Tomuto základnímu principu nelze uniknout, protože jsme vždy limitováni ať již finančními prostředky nebo časem.

Ani stát nemá neomezené zdroje. Všechny peníze, které stát má, musí vybrat na daních – daně pak nejsou jen z příjmu firem a jednotlivců, ale také například daně z přidané hodnoty a daně spotřební. Z každého nákupu, který uděláte, jde zhruba 1/5 peněz přímo státu. Můžete namítnout, že si stát může půjčit. Ale tak jako každý, i stát své dluhy musí někdy splatit. A protože stát nemá jiné příjmy než z daní, bude dluh splácet z daní budoucích (třeba vašich dětí).

Šlo by tedy říci, že zdroje státu jsou přímo úměrné výši daní. Více výdajů, vyšší daně (ať dnes nebo za 20 let). I stát si tedy musí dobře rozmyslet, kam peníze investovat bude a kam ne. Když postaví novou silnici, nepostaví novou nemocnici. Nebo může postavit oboje, ale pak bude muset zvednout daně a lidé si nebudou moci koupit více dovolených (pokud se také nezadluží).

První věc, kterou nás ve škole učili bylo, že ekonomie je věda pozitivní – neříká, co by se mělo a co je správné (to je na politicích či filosofech). Ekonomie konstatuje fakta. Když si koupím telefon, nemohu si koupit dovolenou. Když jdu plavat, nemůžu na kolo. Tyto zákonitosti nám přijdou vcelku logické, pokud se jedná o materiální věci. Horší to však je, pokud se bavíme o něčem závažnějším – třeba o lidských životech.

Tato debata je přitom v poslední době velice aktuální. V rámci paniky ohledně koronaviru lidé vnímají to, co je vidět (a to je přirozené a v pořádku). Avšak podobně jako lidé u Bastiatovy výlohy zapomínají, co vidět není. Stát bude muset kvůli přísným opatřením vynaložit nemalé prostředky na to, aby lidé neskončili na dlažbě. Tento problém by mohl jít zredukovat na to, že stát si za tyto prostředky kupuje životy lidí, které díky přísným opatřením nezemřou. Na tomto konstatování snad není nic kontroverzního. To horší nastane teď – připravte se. Představte si, že by se tyto zdroje (bavíme se o stovkách miliard korun, tedy o významné části ročního rozpočtu ČR) použily na výstavbu nových nemocnic, na rekonstrukci stávajících nebo na rozšíření sítě záchranné služby. Představte si, že by se tyto peníze vrhly do výzkumu léků na rakovinu nebo na boj s kardiovaskulárními chorobami. Představte si, že by se postavily bezpečnější silnice a dálnice. Jistě umíte vymyslet spoustu dalších odvětví, kam by šlo investovat obrovské množství peněz, které by vedly k zachránění tisíců životů.

Pokud ekonom vysloví tuto myšlenku, neznamená to, že chce nechat na koronavirus umřít tisíce lidí. Ani to neznamená, že je cynik a nezajímá ho nic jiného, než peníze. Ekonoma zajímá, jaké je alternativní využití těchto peněz. A pokud má dojem, že by si šlo za stejné peníze “koupit” více životů, bude varovat, že omezování života ve jménu boje s koronavirem má své meze. Bude  varovat hlouček stojících u rozbité výlohy, že problém není jen to, co je vidět, ale i to, co vidět není.

Bojujme s koronavirem. Ale nezapomínejme, že život jde dál. Nezapomínejme, že jeden zachráněný život dnes může stát mnoho nezachráněných životu v budoucnosti.

Comments <span class="cm-count">(1)</span>

  • […] I možná proto se této logické chybě říká klam přeživších. Tento klam se však může týkat i mnohem méně závažných situací. Protože v televizi vídíme pouze úspěšné fotbalisty máme pocit, že stát se fotbalistou (nebo kýmkoliv jiným) není tak těžké. Protože vidíme jen budovy, které stále stojí a posloucháme starou hudbu, která je stále někde dostupná, můžeme mít pocit, že dříve byla architektura hezčí a hudba kvalitnější. Protože vidíme jen to, co jsme si koupili, nevidíme to, co jsme si mohli koupit (o tom více v tomto článku). […]

  • Comments are closed.